Mé tělo leží na Zemi, pozoruji vše, co se právě odehrává a stejně tak to nechávám být. Přestávám lpět na výsledku na to co má být a jak. Dostávám se do pocitu vnitřního klidu a míru. Nebojování, Bytí. Slyším nádhernou hudbu, která naplňuje místnost a cosi ve mně se s ní propojuje. Najednou vnímám obraz tančící postavy, ženy, baletky, jak se zvedá a radostně volně, jistě a krásně tančí kolem celého sálu. Je to vyjádření sebe, radosti duše a života. Je to úplně přirozený pohyb, štěstí z pohybu. Tvary tance jsou ladné, přesné i nahodilé, postava se nechává vést vesmírnými tvary a zapadá do nich znovu a znovu. Ruce jdou výš a do stran a nohy kráčí, skáčou, napínají se, špičky propnout a zase zvolnit a došlápnou měkce, jako do mechu. Jedna otočka vpravo a půl zase zpět, hlavu naklonit k rameni, uvidět svou paži a nechat ji obkroužit zase zpět. Záda se špulí ven a do strany, lopatka se zvedá, tááák krásně, můžu teď vyskočit a dopadnout k zemi. Obejmout ji vleže a zase vstát. To celé v prostoru, do všech stran. Takové uvolnění a svoboda bytí. Aha tak už vím odkud to znám, kde jsem vedena do známého pocitu štěstí. Mé tělo ležící na podlaze vstává a jen následuje to co se má pohybem vstát. Děkuji moudrosti, že mohu vidět a žít příběh své duše. Spojovat se a jít. Tančit. Pohyb zevnitř ven.
